Znám dům na konci města, stranou od lidí a v něm pledá nevěsta.
Prochází řadou svých komnat a není bez viny želíné vteřiny, jedna druhou tak pomalu střídá.
Ten, kdo čas pohranul, zřejmě si umanul, že byla hříšná a marnivá a že ji za píchu samotou v přepichu potrestá.
Tenkrát před lety věci se zdály jasnější nad slunce, kdo by chtěl na věky v Tarzonce, poránu nad hrnkem kámy.
Cítit se bez viny, zatímco vteřiny, ty malé zrodíky kradou mu zmádí, to člověk osuduj, snadno a bez studu.
Naučí zbírat se a trochu lhá, protože netuší, že hřích potretuší, je hřích jen běh.
Pár kroků od ráje stihne tě dešť a stejný přání je názem, jen iluze pouhá na kůži smáčená.
Teď náhle bledá je ve smyčkách cest, ztracená holka jen které se do duše divná a před ducha tiše vkrádá.
V patách zdivočelá smečka vzpomínech kraneti, dech z plicta z lovců nadělá oběti, prošly ji smilky,
dávno už neplatí a koně schvácení klesají v opratích, kolem se kruh z holna uzavírá.
Byla to pas a v ní žádná škvíra tě nespasí, co víc málo máš času, snad jednou pochopíš jak se to mohlo stát.
Přece nejsi už holka mladá, to znáš, dávno nejsi už holka mladá.
Až se ten dům na konci města ztratí v břečťanu, pak možná bledá nevěsta,
pochopí v nádheře komnat, proč květy nevoní a nikdo nezvoní.
A proč ta její vášnivá láska je zdechem u konce a v tiché karzonce.
Gramofon dohrál, jen deska praská a kdo je bez viny, umělé květiny mu zavoní.
Zavoní, zavoní.