Až tam, kde si dole v údolí proudí řeka,
stáčí se miandru jak had, co starou kůži sléká.
V puklinách schál se kroutí lístky kapradi,
kdo pažde skály na stráních tak rozpálil.
Jen pámbu ví, proč horké jsou hadcové skály.
Jen pámbu ví.
Jen pámbu ví, pro slunce tady skoro všechno spálí.
Jen tam, kde si dole v zrcadlí se svěží řeka,
obtéká čertu focas a pak na splavu se vzteká.
Kdo pan ze tu kamenou přechážku vodě postavil?
A proč pamětníci mají vlasy bílé jak chavil?
Jen pán Bůh ví, jen pán Bůh ví, jen pán Bůh ví,
proč lidé vždycky volnou řeku spoutatějí?
Jen pán Bůh ví, proč kapky deště sejím,
pototé mě smějí?
Řeka je volná, byla, vždy a bude,
rozdává svoji vláhu po okolí všude.
Je svobodná volna, nikdo na ní nemá,
jen meandrý stáčí.
Tak proč je z toho nemá?
Jen pán Bůh ví, jen pán Bůh ví,
jen pán Bůh ví, že meandr má sílu,
jako mnohý nemá.
Jen pán Bůh ví, proč je řeka plné sluncím,
s čím je osádzená.
Řeka ta vždycky novou cestu hledá,
i pán Bůh ví, že se nikdy spoutat nedá.
Je svobodná volna, nikdo na ní nemá,
a ranní opad nad ní nebeskou klen pozvedá.
Stříbrná řeka,
stříbrná řeka.
Stříbrná řeka.